Vánoce Járy Cimrmana

K vánocům neodmyslitelně v dnešní době patří vánoční stromek, v tom lepším případě osvětlený. Cimrman si to dobře uvědomoval už ve své době a proto jedny vánoce ozdobil stromek tehdy velmi oblíbenýmy obloukovými lampami. Přestože Křižík Cimrmana varoval, že oblouková lampa se svou hmotností není vhodná pro zavěšení na větev stromu a že by se obdarovaný nemusel také dočkat příjemného překvapení, vynalézavý Cimrman tak učinil. Křižíkova slova se nakonec také potvrdila. Pražský primář Jan Hromada do poslední chvíle netušil, jak užitečný bude dar, který dostal od Cimrmana pod takto ozdobeným stromkem. Kompletně vybavená lékárnička se ukázala jako ten pravý dárek poté, co primář zasažen uvolněnou lampou do hlavy utrpěl lehký otřes mozku kombinovaný s popáleninami hlavy a rukou. Po třech týdnech se natolik zotavil, že se mohl také pokochat nadstandardním vybavením lékárničky - kapesním rentgenem, který pracoval na principu polaroidu a kardiostimulátorem na dálkové ovládání s výměnným kyvadlem.

Tak, jak Cimrman uměl svým dárkem překvapit, tak také on byl nejednou překvapen dárkem, který dostal od některého ze svých přátel. Již jsme Vás informovali o jeho, ne zrovna nejúspěšnějším, modelu zapalovače. Tento zapalovač však nebyl až tak neúspěšný, aby se o něm nedozvěděl jeho přítel Jonathan Laser z Anglie. Tento méně známý vynálezce zaslal k vánocům Cimrmanovi jako dar zapalovač, pracující na principu vyzařování velmi úzkého paprsku koherentního monochromatického světla, který Cimrman popsal v odborné literatuře jako "Laserův jev". Spolu se zapalovačem mu poslal také dopis, kde obdivuje Cimrmanovy objevy a poznatky při vývoji benzinového zapalovače. "Byl by mi ale milejší podrobný návod k obsluze," nechal se slyšet Cimrman poté, co si propálil boty, kabát, kalhoty a nakonec dýmku, kterou si hodlal zapálit. Cimrman písemně poděkoval svému příteli za tuto zajímavou věcičku a dodal, že tento unikátní vynález se sice jako zapalovač asi neuplatní, ale že by jeho užití spíše viděl při řezání, sváření, vypalování, v medicíně a podobně. Laser však trval na svém a když si po mnohaletých pokusech ověřil to, co mu napsal Cimrman, na svůj vynález zanevřel. Vědce, kteří v druhé polovině 20. století tento vynález oprášili a prohlásili za svůj však natolik tížilo svědomí, že jej pojmenovali po svém skutečném vynálezci a dali mu (posuďte sami) podezřele dlouhý a krkolomný název: "Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation".

U laseru ještě chvíli zůstaneme. Cimrman si dobře uvědomoval možnosti tohoto objevu a v poměrně krátké době se mu podařilo vyvinout opravdu pozoruhodnou věc. Touto věcí byl tzv. "Kompaktní váleček". Nesl označení CC (Compact Cylinder) a byl to v té době opravdu unikát. Cimrman dokázal díky Laserovu jevu zaznamenat na váleček o průměru 5cm a délce 15cm 120 minut velmi kvalitní hudby, o které se do té doby nikomu ani nezdálo. Už to vypadalo, že právě začínajícím gramofonovým deskám záhy odzvoní, ale nakonec se tak nestalo a to díky svéráznému Cimrmanovu dárku. Vánoce již klepaly na dveře a Cimrman právě ve svém domácím nahrávacím studiu vypaloval laserem na válečky Rybovy koledy v podání Kmochovy kapely, když jej vyrušilo bušení na jeho zvonek. Když Cimrman otevřel a opravil zvonkové tlačítko, objevila se před ním zavalitá postava tehdy největšího gramofonového magnáta světa, která se sepnutými rucemi padla v závěji na kolena. Tento magnát horečně prosil Cimrmana, aby zanechal vývoje a distribuce kompaktních válečků, neboť si nedávno objednal 100000 hektolitrů šelaku a v případě neúspěchu desek, který se v nastalé situaci jevil jako neodvratný, by se stal ze dne na den žebrákem. Cimrman se nad ním nakonec slitoval a se slovy "když jsou ty vánoce" mu to slíbil a jak víme slib také dodržel.

Obrovskou radost měl o jedněch vánocích další obdarovaný - Albert Einstein. Cimrman mu totiž naložil další ze svých četných vynálezů - neviditelné ponožky. Einstein si tohoto dárku vážil natolik, že jej často nosil i na veřejnosti a dokonce měl prý tyto ponožky také na sobě při přebírání amerického občanství. Ponožky sice nebyly vidět, zato po několika letech nošení začínaly být cítit. Einsteina napadlo, že by si je mohl vyprat, ale ke stáru už mu tak nesloužil hmat a nemusel by je v pračce nalézt. O celé této věci se jednou zmínil slovy: "…už mi tak neslouží zrak, ani hmat, zato čich mám stále lepší." Jak se nakonec ukázalo, bylo to jen zdání.

Další z dárků, které Cimrman obdržel a stojí za pozornost mu však neměl vůbec udělat radost, ale spíše naopak. Cimrman si jej o jedněch vánocích přinesl z pošty a v kruhu svých přátel pak tento dar ukazoval ještě zabalený se slovy: "Pánové, to co mám teď v rukou, to je opravdu bomba, něco takového už nikdy neuvidíte" a jal se dárek rozbalovat nevědouc jak blízko je pravdě. V poslední chvíli si pak uvědomil, že je to jedinečná možnost, jak ukázat v praxi svůj nový vynález - Rozbalovač podezřelých zásilek (RPZ). "Pánové, naskýtá se možnost, jak vám v praxi představit věc, kterou vyvíjím na objednávku krále Haralda II, který ve své zemi zvýšil daně o 300%, což se záhy projevilo na množství jeho korespondence." S těmito slovy vložil balík do RPZ a spustil proces rozbalování. K překvapení jeho i jeho přátel se z RPZ ozvala tlumená rána a vyhrnul se z něj obláček dýmu, což signalizovalo, že tento prezent nebyl zrovna darován v dobrém úmyslu. Zbytky válečků pak potvrdily, že se jednalo o dynamit. Prvním, kdo se k celé záležitosti veřejně vyjádřil byl Alfred Nobel, který se dušoval, že je podezříván neprávem a že není oním dárcem. Cimrman mu na to odpověděl, že není zrovna z nejštědřejších, když mu nedopřeje ani kus toho dynamitu. Nobel byl tímto velmi dotčen a aby ukázal Cimrmanovi svou velkorysost, odkázal svůj majetek držitelům Nobelových cen. Kdo byl ale oním pravým dárcem? Jak se nakonec ukázalo, byl to pražský zloděj patentů, Suchomil Votáčka, kterého Cimrman v minulosti dopadl a předal spravedlnosti. Votáčka dokonce došel ve své drzosti tak daleko, že se pokusil si balík obsahující bombu dát patentovat. Místo patentu obdržel želízka a vrátil se zpátky do káznice.

Cimrman dobře věděl, že vynálezci udělá největší radost, když objeví, nebo vynalezne něco opravdu převratného a tím se navždy zapíše do světových dějin. A tak svému příteli A.G. Bellovi poslal s dostatečným předstihem jakousi stavebnici, kterou měl do vánoc Bell sestavit a nechat si patentovat coby telefon. Po odeslání stavebnice, si Cimrman představoval, jak ji Bell sestavuje a jak si láme hlavu, co k čemu patří. Realita však byla zcela jiná. Bell si hrál s jazýčky, které rozkmitával a když mu pošťák přinesl balíček, řekl mu, ať to hodí do kouta a jde, že teď nemá na nic čas. Balíčku si pak všiml až jeho asistent Watson, který jej rozbalil a oznámil Bellovi, že mu Cimrman poslal nějaké harampádí. Bell se rozčílil: "Cimrman si myslí, že si tady z našeho domu bude dělat skládku železného šrotu, nebo co?" Watson mu na to odpověděl: "Možná, že to bude k něčemu dobré, co kdybychom to prozkoumali?" "Watsone, pokud si myslíte, že těch jazýčků máte málo a nudíte se, tak já vám přidám." "Já si jenom myslím, že bysme to mohli zkusit, nemyslím si, že by nám Cimrman poslal něco neužitečného. Navíc jak se tak dívám, tak by se nám některé věcičky mohly hodit." Bell, přemluven Watsonem se sice začal Cimrmanovým "harampádím" zabývat ale nepřikládal mu na významu. Když už minuly vánoce a telefon stále nebyl na světě, Cimrman ztratil trpělivost a aby celou věc popohnal, poslal stavebnici svému dalšímu příteli, A. Grayovi. Poté se strhl dramatický závod. Celý vědecký svět ještě neměl o telefonu ani ponětí a v hospodě "U vyraženého okna" se už její stálí zákazníci sázeli, kdo bude jeho oficiálním objevitelem. Nakonec se všichni dočkali. První slova, která se linula z telefonu, zněla: "Watsone, kašleme na to, to nebude nikdy fungovat."

Podobný dárek pak Cimrman poslal také Edisonovi. Edison si nejprve lámal hlavu, co nahustit do baňky a tak mu Cimrman poslal k vánocům sklenici s vakuem. Edison to však zpočátku nepochopil a prohlížeje si sklenici se vzduchoprázdnem, celou věc okomentoval: "to se teda Cimrman letos moc nepředal." Za rok poté, mu Cimrman poslal 10 metrů wolframového drátu. "To vakuum jsem včera pochopil, ale co s tím drátem?", pomyslel si Edison, omotal s ním rozvrzanou židli a dále cpal do žárovek bavlnu a bambus.

Opravdu velkolepý dar, který se chystal Cimrman dát nejenom nově vzniklému Československu, ale i okolním státům, se však nikdy neuskutečnil. Kolik Čechů si už povzdychlo: "máme všechno, už nám chybí jen to moře…" Tento velký projekt, který Cimrman tak dlouho plánoval pak nakonec ztroskotal na nevůli zpátečnických Rakušanů. Ze začátku vše vypadalo velmi nadějně - Rakušané měli velký zájem o moře, o které při rozpadu monarchie přišli a jejich zájem ještě vzrostl, když se dozvěděli, že k uskutečnění tohoto projektu by bylo třeba zaplavit část tehdejší Jugoslávie. Naproti tomu Jugoslávci už byli méně nadšení. Ke zlomovému okamžiku však došlo, když se Rakušanům doneslo, že Cimrman hodlá zaplavit většinu Rakouska, aby z toho i Československo něco mělo. Vidina moře omývajícího břehy Šumavy se Cimrmanovi rozplynula poté, co Rakušané odmítli návrh novodobé Atlantidy s německy mluvícími obyvateli. Cimrmanovi bylo navrženo, aby to zkusil s Baltským mořem. Poláci vesměs souhlasili, byly ochotni obětovat část své země, jenom aby neměli společné hranice s Německem. Názor Německa na tuto věc však byl zřejmý hned poté co se jen o tom objevila zmínka v novinách, rapidním nárůstem výroby v německém zbrojním průmyslu. Jak se tedy nakonec ukázalo, jediný, kdo mohl Cimrmanovi vřele děkovat, byl Krupp.

Cimrman v kruhu svých přátel často vzpomínal na vánoce svého mládí a povzdechl si, že vánoce už nejsou to co bývaly. "Dnešní děti dostávají pod stromeček takové rozmařilosti, jako nové ponožky, rukavice, kalhoty a v majetnějších rodinách dokonce učební pomůcky. To já, když jsem byl malý chlapec, tak mi otec přinesl z kotelny dvě vlastenecké knížky zabalené ve staniolu, které barbarští rakouští Konyášové shromažďovali na podpal."